ahoj, já jsem Štěpánka

Každý pes je ztělesněním přírody, zrcadlí se v něm naše nitro a pokud budeme jen trochu chtít, můžeme být díky psům lepšími lidmi.

˜

Někoho baví řešení detektivek, já se vyžívám v odtajňování pravých příčin psího chování, na základě čehož pak můžeme pejska tvarovat k obrazu svému. Žádný pes totiž není zvíře nelogické. 

Ve své práci se řídím přirozenou komunikací a pozitivním posilováním. 

Kynologii se věnuji aktivně více než 12 let. 

Ráda pracuji s naštvanými rotvajlery, proběhnu se s kolií při agility, nebo trávím hodiny resocializací bojácných psů. Těší mě, když můžu předávat co umím komukoliv kdo o to stojí. Myslím si, že není tak důležité jak moc velký problém je, ale jak moc ho chceme vyřešit a když to zvládnu já, holka průměrné fyzické zdatnosti a dosti introvertní povahy, tak to zvládne každý.

 

Když jsem se narodila, musela být alespoň jedna z mých sudiček opravdu velká milovnice psů. Za osud který mi přiřkla jsem jí ale vděčná.

Psi mi v životě pomohli tak, jak by dokázal málokterý člověk. Provázejí mě už od narození. Jako maličké dítě jsem k nim často měla respekt, starostliví rodiče mě vždycky strašili, že mě pes kousne, dokonce i náš vlastní 🙂 ale to co mě k nim táhlo bylo prostě silnější než cokoliv. První opravdový kousanec v sedmi letech jen podpořil moji touhu psům co nejlépe rozumět a umět s nimi komunikovat.  

Nemám za sebou 30 let praxe, tak dlouho ani nechodím po světě . Ani jsem nestrávila X let na cvičáku (zato jsem jich prošla hned několik). Můj názor je takový, že pokud by člověk k tomu, aby dokázal správně vychovat a případně všestranně vycvičit svého čtyřnohého kamaráda potřeboval tolik času a zkušeností, bylo by to dost smutné a nedávalo by to smysl.

Psí logika je mnohem prostší a čistší než ta lidská. Jde o to pochopit jak funguje psí myšlení, co je pro psy přirozené, no a pak se začnou dít zázraky.

Stěžejní v mém životě bylo přestat hledat univerzální návod a zaručené metody, ale přistupovat k věci mnohem uvědoměleji a s čistou hlavou se dopídit jádra principů psí komunikace. Nesnáším odpovědi typu: protože to tak prostě je, nebo, protože to prostě funguje.

Neučím jen postupy a metody ( ty jsou jen třešinkou na dortu), snažím se aby mí klienti chápali hlavně proč jejich pejsek reaguje právě tak jak reaguje a jak s jeho konkrétní povahou a potenciálem pracovat tak, aby dosáhli čeho chtějí a je jedno, jestli je to jen bezproblémové soužití, nebo třeba úspěch ve sportu. 

Sama jsem si prošla cestou učení se psího jazyka od naprostého začátku. Mám za sebou nespočet zkušeností. Spousta z nich sice zanechalo jizvy na mé kůži, ale má hlava je díky nim bohatší.

˜

Mám za sebou spoustu zkušeností i situací, kdy jsem opravdu tápala a nevěděla. Jedni radí to, druzí ono a kde je tedy ta skutečná pravda? Musela jsem to zjistit sama, na vlastní kůži, a to občas platilo i doslova 😊 Každý kousanec byl pro mne k něčemu dobrý a posunul mne zase o kousek dál.  

Na trhu je hromada rádoby odborné literatury a internet se jen hemží spoustou „zaručených“ rad a pravidel. Pro člověka neznalého je velice těžké si tyto informace roztřídit a poznat které mají hodnotu a které jsou jen mylné domněnky.  A právě z toho plynou různá nedorozumění a problémy.

Věřím, že každý, kdo si pořídil, nebo pořizuje pejska, nemá v plánu ho špatně vychovat. Každý z nás chce spolehlivého parťáka, který nás bude doprovázet , ať už se vydáme kamkoliv. Proto nikoho, ať už má jakýkoliv problém, nesoudím. Mnohem důležitější je, že si problém uvědomuje a chce sám se sebou pracovat tak, aby ho vyřešit. Chce to dost odvahy, přiznat si, že jsme něco nezvládli, nebo podcenili. Takových lidí si proto opravdu vážím a moc ráda jim pomohu najít řešení.

Ale vezměme to od začátku. Jaký je tedy můj příběh?

Vyrostla jsem na hájovně poblíž malé vesničky v jižních Čechách.   Už od malička jsem tíhla ke zvířatům různého druhu a ke psům obzvlášť. Většinu času jsem trávila venku a znala jsem všechny toulavé psy z okolí. Doma jsme samozřejmě chlupáče také měli, ale tou dobou mi ještě nebyli svěřováni. Díky mé alergii na psí srst a astmatu měla rodina pochopitelnou potřebu držet mě od zvířat co nejdále. Zarputilé dítě ale stejně nikdo neuhlídá, a tak nejen rodiče, ale i alergie časem ustoupili. 

První významný pes v mém životě byl Brit. Kříženec německého ovčáka a vlčice. Byl členem naší rodiny dříve než já, a i když jsem s ním nestrávila tolik let, je právě on prapříčinou směru, kterým jsem se vydala. Rodiče mi o něm často vyprávěli. Byl to skvěle vychovaný pes, kterého by chtěl každý. Poslouchal na slovo a za svou rodinu by položil život. Moji maminku doprovázel lesem, loukami a přes potok na ranní autobus do práce a pak se po jediném slovu vrátil sám rovnou domů, do kotce. Kdyby mu rodiče napsali seznam, určitě by zvládl i nakoupit 😊 On byl můj dětský hrdina.

Po něm přišla řada dalších, neméně významných chlupáčů. Ať už jsem byla doma, nebo u babiček, všude byli psi. Rex, Lesan, , Dyf, Asta, Asta II., Bára, Bára II., Bára III., Ryta, Sára, Ajax, Fenek, Káča, Bella a Dášenka... Příběhy o tom, jak se k nám dostali a čeho všeho se navyváděli pro mě byly neohratelné večerníčky. Psy toulavé raději ani nebudu jmenovat. Viděla jsem, jak psí mámy vychovávají svá štěňata a z těch se postupem času stávají psy různého charakteru. Každý z nich byl jiný a každý mi dal do života vzácnou zkušenost. Žádný z nich ale nebyl můj. 

Můj první opravdový pes byl a je černý labrador Rocky. Vyprosila jsem si ho k mým dvanáctým narozeninám a neměla jsem ani tušení, co mě čeká.  Byl to pes s obrovskou náloží neubývající energie, nadšením pro cokoliv, co právě dělá a chtíčem po „akci“, který se projevoval třeba honěním čehokoliv, kohokoliv a téměř žádnou sebekontrolou při sebemenším podnětu.

Tou dobou už jsem měla nastudovanou veškerou odbornou literaturu. Dokázala jsem rozlišit, co má smysl číst a co je jen hezká obrázková knížka. Samozřejmě jsem sledovala i všechny tematické pořady. Znala jsem podrobně původ a popis asi čtyř seti různých plemen. Naivně jsem si myslela, že jsem připravená na všechno. Domýšlivé dítě! 

Rocky byl pro mne obrovská zkouška trpělivosti, vytrvalosti a nejen toho. Dal mi do života důležité poznání, a to, že s jakýmikoliv negativními emocemi a nevyrovnaností sama v sobě nemohu nic pořádně vyřešit a nelze dosáhnout harmonie mezi mnou a mým psem (ať už je jakýkoliv) i když budu používat sebelepší techniky a postupy. Těch je totiž obrovská spousta a nejde říci že právě ten jeden jediný konkrétní postup je nejlepší. Každému vyhovuje něco jiného. Co je ale pro všechny stejně důležité, je rozpoložení, v jakém se nacházíte, když jste se svým psem, trpělivost a důslednost…

Střední škola se zaměřením na kynologii pro mne tedy byla jasná volba. V roce 2009 jsem nastoupila na odloučené pracoviště ČZA v Havlíčkově Brodě, které bylo o rok později přesunuto do Humpolce.

Podmínkou studia bylo pořídit si do třetího ročníku štěně staré maximálně 6 měsíců. Koncem jara 2011 jsem si tedy domů přivezla Carrynku (Caramel ze Stříbrného kamene). Rozhodnout se pro německého ovčáka bylo rozumné, ale rozhodně ne snadné.

Na psech obdivuji tu úžasnou různorodost. Vybrat jen jedno plemeno a ještě tak tradiční, pro mě v té době bylo trochu náročné :). Společně jsme vystudovaly a zdárně odmaturovaly. Z praxe jsme si vytáhly obranu a dostaly jsme možnost předvést se i v poslušnosti, když jsme cvičily podle velení spolužačky, které onemocněl pejsek. Jen ta stopa nám chyběla.

Ale i s Kerčou jsem zažila perné chvíle. V důsledku ošklivé zkušenosti s petardami a dělobuchy měla velký strach z výstřelu, při ohňostroji, nebo bouřce. Což je pro psa v přípravě na zkoušky dle NZŘ a IPO, kde je za reakci na střelbu diskvalifikace, obrovský problém. Z počátku u ní docházelo ke stavům silné paniky. Vůbec na nic včetně mně nereagovala a snažila se za každou cenu utéct hodně daleko. To mě opravdu hodně vzalo. Byla jsem zoufalá. Tak obrovský strach jsem do té doby ještě neřešila. Navíc u mého vlastního psa!

Snažila jsem se získat různé informace a podobné zkušenosti, ale nic z toho nestačilo. Došlo mi, že řešení se dá najít jen v naprosto individuálním přístupu.  Vykašlala jsem se na vše okolo a začala spoléhat jen na sebe, na to, jak znám svého psa, jak citlivě dokážu vnímat jeho reakce a vžít se do jeho kůže. A ono to šlo!

Během měsíce byla schopná na známém místě, za zachování určitého postupu, vesele ťapkat u nohy a po výstřelu nehnout ani brvou. Byl to sice jen začátek, ale měla jsem dojem, že po tomhle zvládneme všechno na světě. Všechny části skládačky se spojily a od té doby jsem se začala kromě pejsků zlobivých,  silně dominantních a agresivních, zaměřovat i na pejsky trpící strachem a různými fobiemi. Mám pro ně velkou slabost, protože práce s nimi vyžaduje od člověka maximum.

Střední kynologická pro mě byla rájem na zemi. Bydleli jsme na statku, kde také probíhala dopolední výuka. Pod učebnou nám vrčely traktory a my chodili do hodin v teplácích a holinkách a o přestávkách venčili psy, kolem kterých se točila celá naše existence. To byl třeťák a čtvrťák, ale prvák a druhák byli taky super.

Všichni řešili psy a já si konečně připadala jako o něco menší blázen než obvykle. Ke štěstí mi stačilo chodit se dívat na tréninky, nebo jen venčiště. Povahou jsem introvert a tehdy jsem byla naprostým ztělesněním tohoto pojmu. Dokázala jsem se celé hodiny mlčky dívat, poslouchat a přemýšlet. Myslím si, že i takovýmto pasivním způsobem může člověk spoustu věcí vstřebat a naučit se. Důkazem toho je mé rapidní zlepšení (bez praktického tréninku) ve skoku dalekém, po letní olympiádě 2012 

Ještě před maturitou do mé smečky přibyla také malá pitbullka jménem Babu. Obrovská osobnost, jako většina bull plemen, která mám moc ráda. Od prvního dne velice sebevědomá a soběstačná. Chvíli mi trvalo, než jsem ji přesvědčila, že beze mě to nepůjde .  Je to úžasné zvířátko s obrovským srdcem, na které se mohu spolehnout v každé situaci. Vím že mě podrží i když zrovna nemám dobrý den a jsem roztěkaná a nervózní. Jsem ráda, že ji mám. Boří předsudky lidí, kteří se na ni dívají jako na nebezpečné „bojové“ plemeno.  

Po maturitě jsem chtěla studovat. Samozřejmě, že kynologii na ČZU v pražském Suchdole, kam jsem také nastoupila a záhy také kvůli nemilým okolnostem vystoupila. Těžko jsem to nesla, ale nedalo se nic dělat.

Cíl byl jasný, zbývalo tedy, najít si cestu.

Vrátila jsem se do Prahy, našla si byt (no spíš takový pokojík s koupelnou, který se dal přejít čtyřmi kroky od vchodových dveří, až po okno do ulice), první práci v pekařství a začala si postupně vytvářet klientelu. Pár kontaktů jsem měla už z dřívějška - vypomáhala jsem s výcvikem, výchovou a převýchovou každému, kdo o to stál, snad od svých patnácti let. Na uživení to ale ze začátku nebylo. Nějakou chvíli to sice trvalo, ale v srpnu roku 2014 jsem se vydala na živnostenský úřad a začala se opravdu živit kynologií. Někdy více, někdy méně. Marketing byl pro mě tehdy slovíčkem vytrženým z učebnice čínštiny a tak mám za sebou i plejádu nejrůznějších brigád. 

Od té doby jsem ušla velký kus cesty a stále se snažím rozvíjet se, zlepšovat, nezabředávat do rutinních frází a udržovat si "čerstvou" hlavu i když občas taky nešlape, tak jak bych si přála. Mám moc ráda různé semináře a sdílení všemožných názorů a zkušeností... Zvládla jsem taky cestou udělat spoustu chyb které mě mrzí, jsou to ale cenné lekce do budoucna.

Během té doby jsem ještě založila chovatelskou stanici a povedlo se mi odchovat můj první vlastní vrh německých ovčáků ze kterého jsem si nechala fenku Audrey. 

Tento web zakládám s myšlenkou dostat všechny nasbírané informace , zkušenosti a omyly mezi co nejvíce lidí. Tak ať vám slouží 🙂 

Přihlásit se k odběru nových článků a další dávky inspirace - zajímavé články, tipy a triky jak udělat svého psa šťastným a radostně poslušným. Klikněte na tlačítko a už vám nic neuteče.

nejnovější články